Základním předpokladem je udržení tepla uvnitř budovy, více než u běžného domu. Zjednodušeně řešeno, když nízkoenergetický dům je třeba zateplit o třetinu více, než co říká norma o běžné výstavbě, u pasivního domu zpřísníme ještě o další třetinu. V budoucnu se ale rozdíly mezi normovým minimem a standardem pasivního domu postupně spojí.
Umístění stavby na pozemku nemůže být libovolné. Vhodnější je vybrat takový pozemek, který se na stavbu pasivního domu vysloveně hodí. Jižní strana domu bude velmi prosklená a je tedy více než vhodné, aby dům neclonily vysoké budovy nebo vzrostlé stromy. Můžeme tak již na začátku předejít pozdějším komplikacím s vymýšlením různých alternativ. Důležitá je i poloha ve smyslu vrstevnic. Nejnevhodnější je údolí a naopak ideální je mírný jižní svah. To, co nesledujeme u běžné výstavby, může být u pasivních domů fatální problém.
Tvar pasivního domu by měl být co nejkompaktnější, bez zbytečných výstupků. Pokud přece jen chceme nějaký složitější tvar, musíme pak toto kompenzovat např. zvýšením tloušťky izolace. Ideálním tvarem je samozřejmě tvar koule, její realizovatelnost je ale velmi problematická. Krychle zase omezuje vnitřní prostor, a proto je v Evropě ustálen ležatý dvoupodlažní kvádr, orientovaný svou delší stranou k jihu.
Dispozice interiéru musí být tepelně zónovaná vůči světovým stranám. Vstupní partie domu a jeho technické zázemí orientujeme na neosluněnou stranu domu, obytné prostory naopak na osluněnou. Takzvané mokré provozy soustředíme nad sebou, abychom vystačili s jednou stoupačkou. Naprostým neštěstím je potom garáž umístěná v domě, jelikož ta je v podstatě studenou dírou do stavby. Takovou garáž musíme od zbytku domu tepelně izolovat a stavba se nám prodražuje.
Pokud si můžeme vybrat, volíme izolaci obálky domu z vnějšku. Je to výrazně bezpečnější způsob zateplování než izolovat zevnitř. Celistvá vnější izolace snižuje množství tepelných mostů, nicméně stále bychom na ně měli dávat obrovský pozor, mohou nám zhoršit kvalitu zateplení až o 20%.
Na výběr máme z moderních grafitových polystyrenu se zvýšenou tepelnou účinností, hustých minerálních vln, nebo ze speciálních nenasákavých polystyrenu. I když používáme velmi kvalitní izolace, jejich tloušťka se bude pohybovat ve stěně kolem 30 cm, ve střeše kolem 40 cm a nesmíme zapomínat ani na podlahu, kde je potřeba použít minimálně 25 cm. V případě podlahového vytápění tuto tloušťku ještě zvýšíme o 20-30%, protože v podlaze bude vyšší teplotní spád a výměnu tepla chceme mít co nejmenší.
Pro správné řešení stavby nízkoenergetického či pasivního domu musíme zpracovat takzvanou KNIHU KONSTRUKČNÍCH DETAILŮ. Ta by měla mít měřítko alespoň 1/10 a do její přípravy by měl být už v úrovni studie zapojen specialista na tepelnou techniku.
V dnešní době už existují vyřešené konstrukční detaily různých stavebních systémů. Ty je možné adaptovat na naši stavbu. Samozřejmě s maximální citlivostí. Soubor řešených detailů je k dispozici také na stránkách www.isover-konstrukce.cz, nebo v Katalogu tepelných vazeb – dostupné na webu isover.cz
Zásadní je podíl celkové plochy oken vůči ochlazovanému obvodovému zdivu. Je realitou, že až 40% tepelných ztrát se děje výplněmi stavebních otvorů (okny a dveřmi). Celkovou plochou oken proto neplýtváme. Každé okno má 3 až 4 krát horší vlastnosti, než obvodový plášť. Bráníme se tedy tak, že dodržíme poměr plochy oken a podlahové plochy v místnostech 1/6. Zároveň redukujeme otevíravé části oken. Často padají dotazy na mytí takových oken, proto se budují například lávky, ze kterých se k oknu zvenčí dostaneme. A nakonec též platí pravidlo, že je vždy lepší instalovat 1 velké okno s minimální otevíravou plochou, než 3 okna malá.
Vzduchotěsnost obálky je požadovaná pro všechny nové stavby. Pro pasivní budovy je tento požadavek výrazně zpřísněn, neboť hlavní tepelné ztráty zde nejsou stěnami s nadstandardní izolací, ale drobnými netěsnostmi, např. při napojování okna, nebo různých prostupů. Je dobré vědět, že se tepelný tok se vždy soustředí na defektní místa. Čím víc zateplíme okolí defektu, tím větší je tepelný tok právě na něm (princip vypouštěné vany – čím užší výpusť, tím rychlejší průtok). Na obzvlášť nešetrně řešených místech pak cítíme průvan.
Důkazem dobré míry vzduchotěsnosti domu je takzvaný BLOWER DOOR TEST. Vzduchotěsnost se jím měří tak, že do rámu dveří instalujeme vysokootáčkový ventilátor, napojený na počítač. Utěsněný dům pak ventilátorem tlakujeme, nejprve tlakem 50 Pascalů a poté podtlakem 50 Pascalů. Přitom měříme úbytek tlaku za časovou jednotku. Měření provádí certifikovaná firma, nicméně pro orientační měření je možné zdarma použít i měřící přístroj od Isoveru.
Požadavek na vzduchotěsnost nízkoenergetického domu je však v rozporu s hygienicky nezbytnou výměnou vzduchu. Proto do takových domů instalujeme řízený systém větrání s rekuperací. Ten lze doplnit například zemním výměníkem tepla. Platí zde pravidlo, že tradiční otopnou soustavu (ústřední vytápění) stále častěji nahrazujeme teplovzdušným větráním a vytápěním, doplněným třeba solárním ohřevem.
Při rekuperaci bereme studený vzduch na fasádě a špinavý vzduch je odváděn z prostor, kde je ovzduší nejvíc poškozeno (toalety, koupelny, kuchyně), do rekuperační jednotky. Zde teplý, ale špinavý vzduch své teplo předá. Studený vzduch čerpaný zvenčí se pak zpětně ohřívá.
V současné době už je k dispozici seznam ověřených realizačních firem, které si se stavbou pasivního domu poradí. Jako rozcestník můžou sloužit stránky www.pasivnidomy.cz Klíčovým nástrojem ke kontrole kvality stavby je ale i přesto důsledný autorský dozor projektanta a technický dozor investora.
